Šabina - Loket Čtvrtek 14.8

Probouzíme se relativně časně a za deště, který nám vytrvale a neúprosně bubnuje na plachty. Většina z nás se však probouzí ze zcela jiného důvodu. V desíti lidech to pod tropikem není opravdu žádný luxus, ba přímo se dá říci, že jde o neúprosnou bitku o alespoň malý kousek místa k spočinutí. Hodné duše však vstávají a mění svou polohu ve vertikální, čímž zvětší spací plochu svým kamarádům, a dokonce pro své marně snažící se přátele dělají snídani. To jest rohlíček s máslíčkem a dle libosti i s marmeládičkou, slaďounkou jak med. Do deště se nám opravdu mnoho nechce a tak ještě notnou chvíli ležíme ve svých vyhřátých spacácích. Dohromady i každý po svém proklínáme ty bídné duše, které tvrdily něco o hezkém počasí v průběhu celého puťáku. Na jejich jména si bohužel teď již nikdo nepamatuje a tak jsme navíc rozezleni, že nevíme komu máme dáti deku a na koho to vlastně máme nadávat. Chvíle debat ukončí náš chaotický odjezd ve chvíli, kdy se spád srážek jeví jako relativně malý. Navlečeni do mnoha vrstev, většinou však promokavých nebo mokrých, nasedáme do svých škunerů a plni špatné nálady nad zlým počasím vyrážíme na dnešní etapu.

Dnes skoro žádný háček nerozvaluje své svalnaté tělo na lodi ve vytouženém odpočinku a skoro všichni pádlují směrem k nepoznaným dálkám. Odpočívá jen Válec, který uzavřel s Novou jistou krajně výhodnou sázku a Žabža, která je nezmar a počasí jí jen tak nerozhází. Zcela jistě ji nedonutí, aby pádlovala (fuj, to je ale ošklivé slovo). Je poměrně chladno a znovu začíná pořádně pršet, takže se schováváme pod stromy a oblékáme se do dalších vrstev. Jen Žabža proklíná své “dobré kamarády”, kteří ji ukecali, že brát si neopren je blbost a že si ho má nechat u Páji v autě.

V rychlosti a za použití síly kolektivu bez problémů přenášíme jez Černý mlýn - Tisová s “nebezpečným vývařištěm” pod jezem. Mydlíme si to svým velbloudím tempem dál k cíli dnešní etapy, což je Loket, a bez povšimnutí a zastavení projíždíme městem Sokolov. Stejně není z regulovaného řečiště řeky na co koukat. Jsou vidět jen komíny. Z mraků stále vytrvale “chčije a chčije” a nás už to všechny opravdu štve.

Na konci Sokolova jsme si pod mostem dali malý oběd. Chlapci v neoprénech předvádějí cviky na roztažení neoprenu a stěžují si na tlak v intimních partiích. Zvláště Arny vypadal jako úchylný strýček na lovu nezletilců. Fíla se tu zase projevil jako světa znalý bufeťák, když dojedl půlku sýra, který upadl Báře do naplavenin. Hnedle za Sokolovem přetahujeme jez Královské poříčí a zjišťujeme, že upozornění ve vodácké mapě na kameny pod jezem nelže. Ty mrchy jsou opravdu všude a tvrdošíjně nám brání v dalším projetí. Vše nakonec zvládáme a s urputností ve tvářích vyrážíme směle dál. Jízda v dešti je opravdu nechuť. Naštěstí přijíždíme do Lokte a projíždíme pod hradem, který nám už zdálky mává svou čerstvě opláchnutou siluetou.

Počasí se totiž již uklidnilo a nesnaží se nás již dále rozčilovat dešťovými kapkami padajícími na naše lebky. Spouštíme lodičky přes první loketský jez s nebezpečnou železnou konstrukcí pod jezem a šťastni nad změnou stereotypního poprchávání dojíždíme na druhý jez. Při přetahování lodí přes korunu jezu nás zaujalo hejno kachen nad jezem, které vypadalo, že neví, jak se dostat dolů. Našla se mezi nimi jedna odvážná, která jez sjela popředu, ani pírko si neobrousila (možná nožičky, ale nic neříkala). Po chvíli váhání ji ostatní následovaly (trochu jim pomohl proud), některé i pozadu. Po tomto drobném zpestření naší cesty přetahujeme zbytek lodí a pádnými záběry dovážíme své kocábky na tábořiště.

Zde, kdo má co stavět, staví a zbytek se zatím zahřívá v místním bufetu. Někteří nakupují i pohledy (Žabža jen 12). Sedánek nad svařeným vínem a horkým čajem kazí jenom večeře, která k nám dnes zavála vcelku dobré rizoto. Po véče všichni (vyjma Hopa, Honzíka a Jiřího) odcházíme na procházku do starobylého města. Vyšlápneme si až k hradu, kde Tomáš-průvodce a Válec-kastelán provádějí historicky nesmyslnou prohlídku zavřeného hradu Loket. Za hluboké tmy dorážíme zpět do kempu, kde celý zbytek puťáku již hluboce dříme. Přesněji dřímal. Uleháme na krytou terasu bistra, kde ještě svítí žárovka. Vypínač má však svého hlídače a ten odmítá zhasnouti. Je však v momentě přemluven Válcem, který vyráží celý rozespalý žárovku zlikvidovat.

Tak, a je tma. Dobrou noc.



Předchozí  - Následující