Klášterec nad Ohří - Bošán Středa 19.8.

Okolo desáté vstáváme, ale některým z nás vstávání očividně nedělá dobře (Válec běhá po tábořišti v ponožkách a směje se na celé kolo). Snídáme loupáčky, které některým z nás však mnoho nejedou, a dorážíme se rohlíčkem se sýrem taveným krajně výhodným, čerstvě přineseným aktivním Mlžem. Svá těla ještě chvíli vyvalujeme na slunci a okolo jedenácté se postupně balíme. To trvá asi čtvrt hodiny a my poté do půl dvanácté nakládáme auto a vlek našimi zavazadly. Náš dopravní prostředek je po chvíl i drobet přeplněn a zavazadla z něj lezou horem dolem.

Opouštíme automobilisty a volným krokem kráčíme směr nádraží Klášterec. Odpojuje se od nás ještě nepočetná skupinka stopařů (Cvrk s Arnoštem), kteří jdou své štěstí zkusit na blízkou silnici. My zatím trávíme volných čtyřicet minut do odjezdu vlaku před nádražím. Ze sluníčka nám není mnoho dobře (ach to zákeřné sluníčko se svým UV zářením) a tak naše debata pozbývá duševní úrovně.

Konečně přijíždí železný oř, který nás má přímou cestou dovésti až na Masarykovo nádraží. V tomto pekelném stroji máme strávit tři a půl hodiny jízdy směrem k našim domovům, kam se všichni jistě již těšíme. Obsazujeme dvě kupé a dále se marně snažíme dát našemu rozhovoru patřičnou hloubku. Plachťák & spol usíná a nezdolný, ne z krotný Mlž si přisedá k radě starších. Zde vedou družnou debatu o ethylenech a pozvolna upadají do komatu. Že jsme ještě naživu se projevuje už jen pravidelným tlukotem našich srdcí. Když procitáme z hlubokého snu, jsme již na Masaryčce. Měníme železného o ře za MHD a tramvají číslo tři jedeme směr Bošán. Zde se setkáváme s automobilisty, kteří nám vypráví o své akční cestě Ladou. Po chvíli přicházejí i stopaři z autostopu.

Počneme opravovati své kocábky náramné a nestačíme se divit, co jsme zvládli z  našich oblíbených lodiček v peřejnaté vodě vyrobiti. V inventáři správek je nejedno prošoupané dno a nějaká ta dírka se taky sem tam najde. Nejvíc se však podivila Lenka, když po půl hodině spravování “své” lodi, zjistila že ta loď, kterou opravuje, vlastně v ůbec není její. Tak nám odpoledne pěkně ubíhalo a práce neubývalo a neubývalo. Lidé se postupně vytráceli a skalní pařani a vodáci vyjíždí okolo sedmé hodiny večerní na noční jízdu po kanále v Tróji.

Zvolna se převlékáme do vodního a jdeme pěšmo omrknout terén. Nestíháme však mrkat a poulit oči. Je nepřehledný. Voda odtéká v nepravidelných meandrech a u válců se jen ztěží poznáváme rozhraní. Mezi nepravidelnými vlnami plavou bezmocní vodáci, kteří se jen s velikými obtížemi drží svých převrácených lodí z m ítaných proudem. Se strachem v očích nasedáme do kajaků a Arny jako jediný zastánce nejstaršího vodáckého řemesla do singlu. Jedeme dolů, ale někdy však máme potíže orientovati se, kam vlastně teče proud, který je mrcha velmi zrádný. Žabžu zradí nejen pro u d, ale i její “síla” a vodácká dovednost. Mlžovi se zvedala špička kajaku do závratných výšek a jeho pobyt na vodní hladině se tak stával nestabilním.Nakonec padla tma a my za svitu měsíce splouváme kanál ještě jednou i s Válcem, který mezi tím přijel ve svém červeném neštěstí. Končíme za úplné tmy tmoucí a odjíždíme zpět.

Pak se už jen flákáme do pozdních nočních hodin po naší oblíbené loděnici. Proběhl ještě “Párkový mejdan”, ale našeho kronikáře zklamala paměť, takže toto bude asi jediná zmínka o něm.

DOBROU NOC.



Předchozí  - Následující