VIII. den    Odpočinkový den - Soběslav    27. 8. 1997


 

> operace NOHA
Dnešní ranní vstávání bylo pro některé z nás, vzhledem k nočnímu „tahu", obzvláště obtížné. Ostatní si zatím  pochutnali na Pídině chutné rybí pomazánce „s papričkou", bohužel bez „rajčátka". Místo Mlže, který se včera uvolil k hlídání tábořiště pod podlou výmluvou sebevzdělávání,  zůstává v kempu noční skvadra, Matouš a Žabža (simuluje). Dopoledne všichni vyspávají a dávají se do kupy. Odpoledne pod „odporným" dohledem Matouše makaj jak barevný (vaří, dělají dřevo atd.). Ve volných chvilkách  trochu eskymují a jezdí na klouzačce.
 
 Ostatní spěchají na vlak do Třeboně. Mlž si cestou pořád stěžuje na mokré bermudy ze včerejšího dne. Při přestupu ve Veselí nad Lužnicí jsme uskutečnili taktický přesun z předního vagónu soupravy do předposledního, poté co jsme všichni vystoupili na perón a důkladně se optali pro jistotu dvou nádražáků.  Při vlastním přesunu  po asi 1,5 m širokém nástupišti, se rozjel vedlejší vlak a málem si nás pár vzal s sebou (především Píďu jako zodpovědný doprovod + některé další). Jinak se bez zvláštních komplikací dostáváme do Třeboně. Tam v prvních potravinách, které jsme potkali, kupujeme malou svačinku. Krátkou prohlídku města zakončujeme prohlídkou zdejšího zámku. Pája s Lenkou nám venku zatím pohlídali zavazadla.
 
Renesanční trasa byla „dooost" dobrá. Měli tam jeden obraz z cyklu rozchodu Vítkovců, který někteří z nás viděli na jiných jihočeských  hradech a zámcích. A tak mohli dávat výklad místo průvodce. Nejvíce nás ovšem zaujalo, když nám líčil výběr adeptů do diplomatických služeb pana Petra Voka. Vypití konvice o objemu 17 l vína během jedné hostiny, která netrvá déle než 1 den a být potom střízlivý, nám připadalo neuskutečnitelné. Navíc neúspěšný adept byl zapsán do opilecké pokutní knihy a musel platit pokutu. Někteří se začali aktivně zajímat o vstup do diplomatického sboru a v restauraci U Bílého koníčka chtěli okamžitě zahájit trénink „na diplomata". Naštěstí se tak nestalo a odcházíme z Třeboně po modré a po svých směr „Rožmberk".
a přece se točí
 V okamžiku, kdy jsme se přiblížili k prvním stromům, snesly se na nás letky komárů. Takže se většina lidí oslizla a nasprejila repelenty tak, že ti vzadu chcípali smradem taky. Naštěstí komáři při rychlosti chůze vyšší než 6 km/h žrali velmi málo, nebo skoro vůbec. Proto Mlž s Hopem udržovali ostré tempo a pokud zrovna čekali, tak za neustálého pochodu do kolečka. Na hrázi Rožmberka se naše výprava rozdělila podle rychlosti na několik skupin, přičemž ti rychlejší šli 2x rychleji než ti pomalí. Bleška s Táborníkem a s většinou vyrazili bez jídla k nejbližšímu vlaku vzdálenému 3 km rychlostí u nich nevídanou. Vrcholová skupina: Hop, Píďa, Martina, Lenka, Jiřík, Honzík, Pája! a Mlž, v klidu poobědvala na hrázi, kochající se pohledem na ryby řádící ve vodě. Po nasycení žaludků se také vydala na cestu. Jak se ukázalo, nebyl to ten nejlepší nápad, protože začátek pokračování pochodu byl pro některé (Píďa + Mlž) z důvodu tlačení v žaludku poněkud komplikovaný. Jinak se nám šlo docela dobře. Cestou jsme si „zatelefonovali" z Klece a ve Frahelži jsme stahovali závory na nádraží (1. kolej + budka).

 
Po návratu do tábořiště byla už večeře hotová a skoro snědená odpočívající slabší skupinou, která se vrátila dřívějším vlakem. Po chutném, ale malém jídle, ještě  zkoušíme zdejší klouzačku. Největší oblibě se těšila jízda hlavou dolů s malou žabkou na konci. Předtím, než začínáme s večerním hraním na kytaru, Matouš „rekapituluje" včerejší večer a noc a jsou dána nová a jasná pravidla pro zbytek puťáku. Po desáté hodině jde většina lidí spát. Avšak u táboráku dál Hop s Táborníkem a Lenkou hrají na kytaru a pějí, občas dost hlasitě. Ve 2315 se vrací Píďa s Martinou z tříhodinové sprchové kůry. V půl jedné si jdeme vyčistit zuby, někteří nejen zuby. Pak už jdeme opravdu „všichni" spát.


Předchozí  - Následující