VI. den 
 Weinzettlův mlýn - Hamr
  25. 8. 1997


 
 retardéra

Dnes jako obvykle musíme vstávat - tentokrát až kolem deváté hodiny. Ke snídani byly chleby s máslem a marmeládou. Zvláštní byly tím, že do nich služba vyryla jméno spotřebitele. Potom jsme vyrazili na vodu a hned na prvním jezu (asi tak po padesáti metrech ) potkali Hopa s foťákem (jak jinak). Několik magorů (nebudeme  Matouše, Válce dvakrát a Hrocha jmenovat) sjelo zprasenou retardérou.

Mírným proudem v zalesněném údolí řeka zvolna pokračovala k dalšímu jezu.
 Ten se objevil asi tak po půl hodině plavby.  Několik singlířů a kajakářů si nenechalo jez v Jemčině samozřejmě ujít  a zopakovali tak historický výkon Medvěda z Lužnice ’93. Zřejmě chtějí založit nový sport - něco jako „rockkajakjumping"
rockkajakjumping
 
  Takto vzniklou pauzu ostatní využívají  k obědu  (chléb + sýr) a s mírně podrážděnými žaludky splouvají šnečí rychlostí dál. Když nastal čas svačiny, odmítl ji Pigmej vydat. Od svého rozhodnutí byl však přinucen ustoupit zběsilým hladovým davem (Bárny + Cvrk). Potom z vrozené hravosti (nebo že by to bylo snad něco jiného) házel nůž na pomeranče, které právě servíroval Cvrk, avšak netrefil se ani ze dvou metrů a tak máme po noži.
 
Plavidlo zvané katamarán se zatím nechává unášet „proudem". Bárny se odhodlal vlézt na singla a učil se eskymovat. Válec mu dodával sebevědomí a odvahu  slovy „...dejchej z hluboka, dejchej ...". Po chvilce se dostáváme k vodní houpačce. V předbouřkovém dusnu je to přesně to pravé, co zrovna potřebujeme. Po několika zhoupnutích ale radši pokračujeme dál, neboť technický stav tohoto zařízení není zrovna ideální. V zhruba třičtvrtě hodinovém odstupu od Matouše dojíždí hlavní peloton na jez Metel. Odtud už je to na tábořiště v Hamru sotva čtvrt hodiny.

 Seš blbej nebo co?
 Na tomto tábořišti bohužel nejsme jedinými hosty. Kromě nás se ve zdejších bažinách zabydleli komáři. Jak je jejich dobrým zvykem, dávají nám to patřičně najevo a tak zachumláni do celt čekáme na večeři.
V původním plánu bylo sice lečo, ale to je pod Cvrčkovu úroveň, takže nakonec zvítězila pro změnu šlichta. Po této drobné změně plánu musel ještě Pigmej sehnat takovou nepodstatnou maličkost, což bylo zelí. Sehnal ho hned v místním obchůdku, kam se za ním vydala malá skupinka lidstva na zmrzlinu. Když se vraceli, potkali cestou další zmrzlinuchtivce, tak to otočili a šli znovu. Toto se opakovalo několikrát, asi 4 krát. Celou akci bohatě sponzorovala (TV) Nova. Akorát paní prodavačka na nás při posledních návštěvách koukala už nějak divně.
 
 
  Po večeři chvíli nasloucháme hudební produkci Mr. Táborníka. Jeho výkon je přerušen až Mlejnkovým odchodem, který si potřeboval zatelefonovat. Tím nás přivádí na skvělou myšlenku, že kontakty se světem je potřeba udržovat a rozvíjet a proto odcházíme telefonovat také. Vydrželo nám to asi do půl dvanácté, kdy se po drobné potyčce Arnošta s telefonní spojovatelkou vracíme z telefonní budky do tábořiště. Je až neuvěřitelné, kolik lidí se vejde do jedné budky, byli jme se tam skoro všichni.
 
 Crrr. Nezavěšujte, jste v pořadí!


Předchozí  - Následující