So 26.8. Hranice-Lipník

Dnes nás zase probudilo sluníčko, takže se nám hnedka vstávalo lépe. Při odjezdu na ranní nákup jsme se natolik nemohli dočkat příchodu majitelky, která u sebe měla klíče od brány, že jsme ve spěchu za potravou zapomněli na její včerejší slova: "Hlavně nevysazujte tu bránu z pantů." a okamžitě jsme ji vyndali. Vysadit ji nebylo vůbec obtížné, ale nandat ji zpět už byl tvrdší oříšek. A aby toho nebylo málo ozval se za námi cinkot klíčů a k tomu slova majitelky: "Já vám to říkala!" Zpáteční cesta odemčenou branou byla o poznání jednodušší, a tak snídani nestálo nic v cestě. Po ranně dopoledních rohlíčkách jsme pomalu začali balit, což jsme si zpříjemňovali nohejbálkem. Až kolem poledního po loděnici zazněl Pájův mohutný hlas, který nám říkal, že je čas odjezdu. Vše šlo jako po másle, akorát řidiči se nám tak trochu nemohli dohodnout a každý měl svůj jedinečný názor, jak to dnes zařídit s auty. Nakonec telefonujícímu Pájovi prostě ujeli, čímž bylo dáno, že auta zůstanou v loděnici. My jsme se rozloučili s Ondrou a Jirkou, kteří se rozhodli, že nás opustí a vydali jsme se čekat na řidiče pod jez.Při vynášení lodí se Baruně a Veruně zalíbil krásný černý svetřík, a tak si ho bez dlouhého rozmýšlení přivlastnily. S vypětím všech sil jsme obnesli jez a vyčerpáni jsme padli na betonovou navigaci a slunili se. Jen Pája chvíli neposeděl a neustále pendloval mezi loděnicí a jezem. Při jedné této obchůzce ho odchytl tamní jinoch s dotazem jestli neviděl černý dámský svetr. A tak chtě nechtě musela Bára odevzdat tento lehce nabytý zkrášlovací doplněk. Konečně jsme byli komplet a mohli jsme vyjet vstříc dalším nástrahám Bečvy. Cestou se nic zvláštního nedělo, jen Ondřej opět dostal prudivou a vyhazoval své spolujezdce a spolujezdkyně do vody. První společnou pauzu jsme dali až u mostu v Lipníku, kde tábořili naši kamarádi z prvního puťáku. Jenomže se nám moc nechtělo spát na štěrku a poslouchat nedaleké bagry, které by nám nejspíše jezdili metr od hlavy. Proto se pan hlavní za doprovodu Ondřeje vydal hledat starou loděnici, o které nám řekli kamarádi z Hranice. Čekání jsme si krátili zpěvem, až do chvíle než přijel Tomajda s Kapucínkem. Nevím, jak se to stalo, ale sotva přijeli, zvrhla se poklidná hra na kytaru v koupačku. Začalo to jednou rychlou pomocí do vody a konec si dozajista dokážete domyslet sami. Jako jedna z mokrých byla i Kapucínek, která se moc hlasitě a provokativně smála. Vodní radovánky překazil až Pája tvrdící že tábořit budem asi o kiláček dál, kde je u vysokého stromu krásný rovný plac. Místo na spaní tam opravdu bylo dobré, ale rozhodně jsme jeli poněkud dál než jen kilometr, asi tak tři. Hnedle po příjezdu se dobrovolně utvořila parta mající jediný úkol - dojít do nedalekého bufetu načepovat vodu do kanystrů. Za jejich nepřítomnosti jsme stihli uvařit večeři a porazit soušku u silnice. To nám trvalo poněkud déle, neboť po místní důležité silnici jezdilo plno cyklistů a aut. A protože se naši vodonosiči stále nevraceli, vydávali jsme Jiříkovu čočku bez nich. Po jídle jsme rozžehli oheň a náhle jsme zpozorovali dva stíny blížící se k nám. Vyklubali se z nich Tomáš a Šmudla. U našeho ohně se moc neohřáli a raději šli za našimi kamarády do bufáče. Po nějaké době nám Bára přivezla kanystry plné vody a s nimi i ostatní pomahače. Veronika sice musela jet na střeše, poněvadž v autě už nebylo místo, ale vodu přivézt zvládli a dokonce bez sebemenšího úrazu. Přisedli k nám a všichni společně jsme pěli až do brzkých ranních hodin, protože Kapucínek s Tomajdou musejí zítra odpoledne odjet a chtěli si nás trochu užít. Pár jedinců zvládlo usnout přímo na místě bez jakýchkoliv spacích pomůcek, ale i tito si sem nakonec přinesli spacák a spali spokojeně až do rána.



Předchozí Následující
Úvodní stránka