Čt 24.8. Valmez- Choryně

A bylo ráno. Sluníčko se na nás krásně usmívalo z oblohy. Někomu to prostě nedalo (komu asi, Nově) a když kousek od sebe zahlédla houf polospících musela si trochu zaprudit. Začalo to nevinným pošťuchováním Mlže, ale v závěru se to zvrhlo na bitku všichni proti všem a k tomu "trochu" vody. Při té příležitosti samozřejmě skončilo pár lidí v Bečvě, čímž jim pro tento den byla vybrána vodní trička. Po této náročné ranní rozcvičce naštěstí přijel Ondřej se snídaňkou, čímž se pruzení stalo druhotnou záležitostí. Tentokrát jsme ho tedy radostně vítali a těšili se copak nám přivezl dobrého. Po opravdu vypečených rohlíčkách by se předpokládalo, že konečně vyjedeme na vodu, ale my ne! My ještě čekali až se Veruna vrátí z města. Pod záminkou, že ji jdeme hledat jsme se jeden za druhým vytráceli z tábořiště na nákupy. Štěstí měly Čipovka a Nova, které náhodou potkaly skoro zoufalou Veroniku kousek od tábořiště. Prý se ztratila a i přesto, že ji napadlo jít podél řeky se nenašla, neboť městem protékají řeky dvě a ona si samozřejmě vybrala tu špatnou. Ale nebyla jediná, kdo se ztratil v tomto městečku. Grizzlymu s Gazi se to podařilo taky. Ti se dokonce projížděli dokolečka dokola autem. Když jsme se zase všichni sešli v tábořišti, počali jsme balit věci a pod tlakem je pěchovat do aut. Řidiči pak sjeli do dnešního předpokládaného cíle. Nechali si poradit od děvčat, která zde byla už na prvním turnusu a to asi byla zásadní chyba. Jediná schopná slova, co z nich vypadla byla - je to někde u mostu. Na základě těchto informací zaparkovali auta na předpokládaném nocležišti a kupodivu to bylo jen o 10km vedle. Když přijeli zpět, přeparkovali zbylá auta k pumpě a konečně, asi po jedné hodině odpolední, jsme mohli vyjet po téměř vyschlé Bečvě. Na poslední chvíli si ještě pár pomalejších uvědomilo, že nemají pádlo nebo že si nechali venku nějaké suché věci. Tito pak museli vážit dlouhou, asi půlkilometrovou cestu k autu a zase zpět. Teď už byl opravdu čas odjezdu dnešní velice dlouhé pětikilometrové etapy. Cesta moc neubíhala, a tak si ji každý zpříjemňoval jinak. Pája si nechal od lepé děvy masírovat záda za jízdy a Ondřej zas topil osamělé řidičky, čekající na krásného, mladého a bohatého stopaře. To se mu nevyplatilo a musel vylévat plnou loď vody. Při té příležitosti ještě cvaknul pár lodí, takže z toho byla hromadná mela. Další újmy na životech nebyly a my v klidu dojeli do dnešního tábořiště. Jaké to však bylo překvapení, když jsme zjistili, že auta nestojí u tohoto mostu ale úplně někde jinde. Za neustálého nadávání se řidiči, oblečeni jen v hydrověcech, které dnes nebyly moc tepelně výkonné, vydali na strastiplnou štreku. Po chvíli šlapání je přepadl roj komárů a ne a ne se jich pustit, což Mlže vyprovokovalo k běhu. Pája s Ondřejem mezitím odstopovali rozpadající se Škodovku, ale metelícího Mlže dojeli asi pět set metrů před cílem, tedy od našich autíček. Jakmile dorazili s bagáží k fotbalovému hřišti, kde jsme toho dne hodlali spát a kde už nemalou chvíli panovala zima a napjatá nálada, byli všichni radostí bez sebe a rychle se převlékali do suchých vrstev, kterých opravdu nebylo málo. Náhle se tu zjevil nějaký pán na kole a se slovy:" Já jsem tady starosta!", nám jemně naznačil, že mu nemáme stát na hrázi a že z nás v podstatě nemá žádnou radost. Uposlechli jsme výzvy veřejného činitele a přeparkovali. Jelikož se začalo smrákat, pustili jsme se do vaření šlichty. Šlo nám to od ruky, takže už v půl deváté se mohla podávat experimentálně červená večeře. Po večerní pochutině, na kterou naštěstí nebylo moc vidět, jsme zasedli k ohýnku a vytáhli kytary. Léňa nás svým zpěvem držela při životě až do půlnoci, ale pak jsme se pomalu rozcházeli do svých spacáků. Jen hrstka vytrvalců (Mlž, Léňa, Veronika, Grizzly, Čip, Jiří, Týna a Nova) si ještě chvíli povídala u dohořívajícího ohně. Někteří připraveni ve spacácích a ti druzí jen tak posedávali či polehávali na karimatkách. Noční siestu přerušil až chvilkový deštík, který vyhnal podstatnou část bavičů do stanů a aut, kde už zůstali po celou noc. Jen Veroniku na dešti udržela nepřekonatelná chuť na puding, a tak si ho asi ve dvě hodiny začala vařit. Moc se jí to ovšem nepovedlo, takže většina pudingu se připálila na dno hrnce. Kolem půl třetí odchází od doutnajícího táboráčku i ty poslední bdějící osoby. DOBROU NOC!

Předchozí Následující
Úvodní stránka