St 23.8. BO-Valmez

Ráno jsme se vyšourali z pelíšků a začali se pakovat. Po dlouhých diskusích, jsme určili šest dobrovolníků (Pavlínka, Lenka, Gazi, Vilík, Ondra a Jirka) jedoucích vlakem. Povětšinou to byli samozřejmě ti, co se šli včera pořádně vyspat domů a nebyli tedy u ranních porad, čímž ztratili hlasovací právo. Vlaková četa nám u aut zanechala svá zavazadla a spěšně vyrazila na nádraží. My "zbytkoví" jsme si v poklidu dobalili, naskládali věci do aut a po mírném úklidu konečně vyrazili za Bečvou. Při organizační poradě bylo ještě domluveno, že nakoupíme někde v Olomouci. V Modřanech jsme nabrali lazara Grizzlyho, takže naše výprava byla skoro komplet. Cestou jsme se dost často bavili na účet druhých, ale někdy jsme byli nuceni zasmát se i sami sobě. Jako například při průjezdu Olomoucí, kde se neuskutečnil plánovaný nákup, si Ondřej topil v zácpě při 30oC ve stínu. Nebo když jsme se navzájem naháněli na dálnici, neboť benzínka, kde byl sraz, zůstala kdesi za našimi zády. O zábavu se nám staraly i dva časopisy koupené ještě v Praze, které do nás hustily mnoho zajímavých k normálnímu životu nezbytných informací, stopař, který nás opustil v zácpě, i bitka o meloun. U skoro opuštěné benzínky jsme vyzvedli vozík s loděma, erárem a dvěma hlídačkami (Čip, Prcek). Úderem šesté hodiny vjíždíme do Valašského Meziříčí, kde už netrpělivě čeká vlaková skupinka. Vysíláme tajné zvědy do místa dnešního spánku, prvního pod moravským nebem. Čekání si krátíme líčením zážitků z cest. Po nemalé chvilce výzvědníci přece jen přijeli a valnou většinu z nás včetně bagáže odvezli vozy na vyhlídnuté místo. Ostatní se prošli městem a bez většího bloudění dorazili za námi. Tady jsme zkontrolovali obsah vleku. Zvláštní pozornost byla věnována kombinaci dětské krupičky a laminovacích potřeb. Pak naše oka oblažil pohled na skorořidičku Báru, která sice občas zapomněla brzdit, ale od toho tam měla učitele Ondřeje, pilně tahajícího za ručku. Ještě ke všemu stálo kolem mnoho přátel strkajících červené praporky do výfuku a kameny za kola. Pavlínka si mezitím vzala na starost kuchyň a pod její silnou rukou všichni kmitali a vařili těstoviny s vevlšem. Ti co zrovna nekuchtili se sesedli kolem kytaristů (Léňa, Grizzly a občasný doprovod Pája) vyluzujících nádherné zvuky ze svých nástrojů. Před úplným setměním se pár jedinců stihlo vykoupat a Veronika vymyslela výbornou celopuťákovou hříčku spočívající ve sbírání artefaktů z míst, kterými pojedeme. Po večeři jsme vesele pokračovali v hudebním programu - drnčely kytary, zněl zpěv a hořel oheň. On to spíš byl jen takový malý ohýneček, neboť naše lenost došla tak daleko, že jsme nebyli sto dojít pro dřevo a seděli jsme nad malou plápolající svíčkou. S přibývajícíma hodinama se ztenčoval okruh posluchačů, takže v závěru zbyla jen malá hrstka osob inspirující se písničkou Mňágy. V té se zpívá - "O půl třetí na náměstí ve Valašském Meziříčí", a tak plni elánu kolem druhé hodiny vyrazili. Víčka se jim sice klížila, ale šli odhodlaně ku městu. I když měli postupovat (podle písničky) jen co noha nohu mine, šli znatelně rychleji, jelikož potřebovali rozhýbat své zmrzlé údy. Před půl třetí se opravdu ocitli na náměstí. Pro vylepšení tajemné atmosféry, narušené jen asi padesáti veřejnými osvětleními a hloučkem opilců, si stoupli do pentagramu. Velmi pečlivě vyměřili všechny vrcholy, ale v závěru stáli v kolečku. Toto zjištění však nikterak nenahlodalo jejich sebedůvěru, klidně vyčkali půl třetí, vstřebali co nejvíce atmosféry a vydali se zpět do spícího tábora. Jak tak šli, vzal si Jiří s sebou kanál, jakožto první artefakt do naší vypečené hříčky. Po návratu se cítili poněkud vyčerpáni, a tak sežrali na co přišli - hlavně rohlíky, sýr a jablka. Takto posíleni se odebrali na kutě.

Předchozí Následující
Úvodní stránka