Do začátku prvního turnusu tábora zbývá 8 dní!
Do začátku druhého turnusu tábora zbývá 29 dní!

Vodácká lahůdka 2014

Bílina z Mostu až k ústí v Ústí

Účastníci: Racochejl, Dándý, Oggy, Kovboj, Divoženka, Jeníček, Kopyto, Kšiltovka, Žížala, Panda, Čert, Mazák, Tete, Slon a Zrzka

Pátek

Ještě ve středu nás bylo přihlášených dvacet, ale nakonec pár lidí bohužel odpadlo. Aspoň jsme nemuseli shánět zahrádku, pro patnáct vodáků vystačil plně obsazený Sokol, který nám pomáhal naložit i Tygrův (a Blechy) táta (ještě jednou děkujeme!). V pátek jsme s ním měli trochu problémy (jako s vlekem...), respektive se zásuvkou na autě, ale Xovy oči, moje prsty a trocha tesy to daly dohromady. Naloženi dojíždíme do Mostu, kde na nás už čekají děti s Tete a Mazákem na místě, kde jsme se chystali zcela nenápadně přenocovat. Stavíme stany a, než se setmí, stíháme navštívit i Kostel Nanebevzetí Panny Marie, od něhož jsme spali přímou čarou 245 metrů... Třikrát méně, než kolik kostel projel v roce 1975 (krásných 841 metrů) po kolejích ze starého Mostu. Mnohem více nás ale pochopitelně zaujalo dětské hřiště před kostelem, kde trávíme čas až do tmy.

Sobota

Posádky: Racochejl + Slon, Dándý + Kšiltovka, Oggy + Tete (Mazák), Kovboj + Zrzka, Divoženka + Žížala, Jeníček + Mazák (Tete), Kopyto + Čert, (Jeníček +) Panda

V sobotu máme budíček na půl sedmou, čeká nás dlouhý den. Zrzka převáží auto do Ústí, my mezitím balíme, mažeme se (v televizi říkali, že prý bude teplo...), dáváme lodě na vodu, snídáme na břehu ve stínu porostu a dokonce dojde i na krátké čekání na navracející se Zrzku. V 8:30 odjezd. Zkrátka: ráno vs. Šánovci – 0:1. Přicházejí poslední organizační pokyny ve stylu „S Racochejlem pojedeme jako první, Mazák s Jeníčkem jako poslední loď. A mezi náma nikdo nebude!“ a podobné další. Ale rozuměli jsme si. Nasedáme do lodí a koukáme na břehy, na nichž je vidět, že tu nedávno bylo o dvacet čísel více. Snad nebudou chybět... Tete straší mělčinami, které včera viděla, ale dokud nebudu muset z lodi, tak není důvod se bát nedej bože stresovat, je sobota, ne? Panda sedlá loď se svým nemluvným háčkem (barelem), já si to dám zítra. Divíme se, jak na pohled nepatrný potůček celkem teče. To se hodí. Odrážíme, v řece je spousta (fakt spousta) opravdu dlouhých řas. Celkem to zpomaluje, tak se jim snažíme vyhýbat jako kamenům, kterých vlastně ani moc není, Bílina je říčka regulovaná až až. Vůbec není poznat, že projíždíme celým Mostem, všude na březích zelená tráva a město schováno nad úrovní hladiny. Brzy po startu se prohodí Oggy s Jeníčkem (prý nějaká nevinná kolize, která skončila mírně zvýšenou hladinou vody v lodi). Takhle to bude lepší, jsem jenom pro. Pamatuju si, co nás brzy čeká, a taky že jo – první (a slibuju všem, že jedno z posledních) přenášení. Jez ohraničený soukromým pozemkem, v němž pobíhá psisko a kabonící se pán (ten teda nepobíhá, aby taky jo, v tomhle horku). Přenášení je celkem do kopce. Naštěstí s námi jedou i siláci Panda s Čertem, jejichž ruce se teď hodí, když taháme lodě nahoru na břeh. Vykládání je opruz. Navíc „La chaleur va“, jak říkají pokročilí mluvčí na poušti. Přenášíme rovnou jezy dva, protože druhý je nesjízdný tuplem, všechnu vodu bere náhon a pod jezem je tak navíc i totální sucho. Nosíme věci podél trati, nakonec to bylo nějakých 320 metrů, no přišlo nám to všem víc. Příště budeme začínat fakt až někde v Obrnicích. Na druhou stranu je sobota dopoledne, všichni jsou plni sil a tohle bylo rozhodně to nejhorší, co nás celý víkend čeká... Jak děti válely barel s jídlem, stal se z něj dokonalý buben pračky a na to fakt nebyl připraven (nebo spíš to jídlo). Pouštíme se dál a brzy nás vítá nečekaná překážka – strom napříč řekou. Všichni způsobně na znamení staví výš a my s Racochejlem se soukáme pod strom. Souká se vlastně jen můj háček, já mu pomáhám ze stromu. Když jsme na druhé straně, tak z nepochopitelných důvodů startují snad všechny lodě naráz, navíc schopnost najet si ke břehu není zatím z největších, takže se u stromu sejdou lodě hned tři a máme menší šrumec. Mazák to bere na druhé straně docela zručně přes strom (počkat, neměl být poslední loď?). Nakonec se v poklidu prosoukají všichni a nemusíme nic vyndavat. Motivace nevystupovat z lodi roste. Vjíždíme mezi regulační stěny města Bíliny, koukáme na místní rozhlednu lomeno radnici a také se ocitáme v oficiální kilometráži. Následuje poklidná plavba s občasnými peřejkami, Tete střídá Pandu na singlu, sem tam stupínek, všude lze snadno zastavit, prohlédnout, šplouchnout... Oběd na lodích máme násilně přerušen po dvou/třech kolech nějakou peřejkou. Voleje nejsou vlastně žádné. I když má řeka hladinu klidnou, tak pořád nenápadně teče. Až na úsek před novým jezem odpoledne. Koukáme na něj a jedeme. Jez se stává největší atrakcí dne, většina si ho chce sjet vícekrát, jen zadáků se moc nehlásí, ale nakonec to stačí jednou zkusit a všichni vidí, že tady opravdu stačí umět jen jet rovně. Rozhlížím se po vyhlédnutém místě na spaní („Ale tady to moc nevypadá na nějaký kemp.“), které nacházíme někdy před sedmou, celkem pozdě, dost. Vytahujeme lodě, stavíme stany, vyrážíme pro dříví a do vesnice pro vodu, vaříme brambory, krájíme sýr, mícháme, ale přestože všechno vypadá, že jede jako po drátkách, tak večeře je až před desátou. Všichni jsou celkem unavení. Přídavky dokonce nikdo ani nechce. Zahnat děti do spacáků není problém a dokonce ani Divoženka nehuláká jako včera večer. Tuhoš kemp. Prostě: večer vs. Šánovci – 1:0. Poté, co jdou děti spát, propuká u některých velkých panika, jak to budeme zítra stíhat a že nemáme šanci a co jako s tím? Panika se nejistě přenáší i na mě, i když minule jsme přeci spali výš a nepamatuju si nějaký stres odpoledne. Jenže to jsme měli autobus a nemuseli jsme stíhat vlak. Vymýšlíme záložní plán a já lituju, že jsem zapomněl/nestihl/vypustil poslání ohlášky Žabišovi. Uvidíme dopoledne, musí se to rozjet. Dneska nám vzalo síly to přenášení. Taky určitě pomůže promíchání posádek (minimálně k zachování zdravých rodinných vztahů). Sourozenci půjdou od sebe. O Čerta dokonce proběhl večer boj mezi háčky (kámen-nůžky-papír).

Neděle

Posádky: Racochejl + Čert, Dándý + Panda, Oggy + Mazák, Kovboj + Zrzka, Divoženka + Tete, Jeníček + Žížala, Kopyto + Kšiltovka, Slon

Ráno chystám čaj (je to radost bez práce rozfoukat oheň z uhlíků), mažu snídani a čekám, až se ostatní sami nějak vykodrcají, jak se jim bude chtít. Kupodivu první děti se soukají ven už po půl osmé. V osm jsme všichni u ohně a jak kdo přijde, tak dostává snídani. Racochejl se ujišťuje, jestli dneska odpoledne pojedeme už domů? Zarmoucen mu přitakám, že ano. „...a to je škoda!“ Uff, takže to bylo správné „už“. Špekáčky k snídani udělají prostě radost každému. Bez jakéhokoliv stresu (máme přeci záložní plán) vyplouváme v půl desáté dál. A ono to jede krásně. V jedenáct asi podesáté kontroluji čas s naší polohou v kilometráži a rozhoduji nepravomocně o návratu k původnímu plánu. Záložní vlaky mám. Peřejka střídá peřejku, kamenné mosty, na které jsem se těšil, mi dnes nepřijdou tak krásné jako naposledy. Dobíráme výtečnou chladivou vodu z Královského pramene, ta bodne. Taky se tu na ní stojí fronta s obřími kanystry v autech. Místní nás informují, že má být snad 34°C, ale nám to ani nepřijde, je fakt, že jedem víc ve stínu než včera. Následuje druhý kratší volejnatý úsek před dalším novým jezem (chjo, ř. km. 9). Tentokrát přes něj nejde ani kapka, všechna voda končí na turbíně. Nu což, přetahujeme po gumovém vaku, tak to není taková práce. Jak se blíží ústí v Ústí (hahaha), potkáváme dálnici (celkem ji podjíždíme čtyřikrát). Tu si nějak nepamatuju, ale byla tam i minule. Při obědě slibuji Kšiltovkovi, že si ho nenecháme předčasně ukončit jako včera. Ani nevím, čím to bylo, ale zase to nevyšlo, poslední kolo přídavků zůstalo nedomazáno (chtěl pochopitelně už jen Kšiltovka). Následujícím provalený jez (ř. km. 6) nakonec také přetahujeme. Já ho najedu moc vlevo, načež ukazuji Mazákovi, aby jel víc středem, ale končí pro změnu také na ostrých kamenech. Za tohohle stavu se to asi rozumě jet nedá, tak nebudeme dál trápit materiál a drcat lidmi a ke zklamání ostatních šoupeme lodě přes korunu jezu. Bylo potřeba dávat pozor, kam se dává noha, aby člověk nešlápl mezi kameny (že jo Racochejle?). V Trmicích se řeka rozděluje a šipka nás vede doleva, tak ok, budeme jí věřit a nezabloudíme. Dojezd do Ústí už zpestří jen požár na levém břehu v porostu u nádraží (nebo co to bylo, ale stály tam nákladní vagony). Hned po něm je v peřejce nad vodou natažená hadice, se kterou se každý vypořádá po svém. Někdo ji objede, někdo se sehne, jiní ji zvednou a Kopyto s Kšiltovkou u toho stihnou i hodiny a Panda s Dándým najedou raději na mělčinu. A aby bylo vodním božstvům učiněno zadost... Asi tři sta metrů před koncem se kluci i prásknou, tak máme ještě zpestřeno o vylévání lodě v podjezdu pod rychlostní silnicí. Poslední peřejky nás dovedou až do Labe, ve kterém stíháme i super příjemnou koupačku, lovíme suvenýry na doma (čti voňavé škeble), taháme lodě na silnici a opouštíme Zrzku s Mazákem, kteří si cestou domů užijí nějaké legrace u vjezdu do nízkých garáží. Vlak stíháme krásně a v pohodě (nádraží je přes most), nastupujeme do vagónu EC spoje „Slovenská strela“. Hned sedáme na sedačky, které pro mě i ostatní cestující děti „objevily“ ve stěně uličky. To jsem ještě neviděl. Po chvíli nám dochází, že sice sedíme, ale teplota nějak neklesá. Luxusní vagóny nemají okna uzpůsobená pro otevírání, škoda jen, že klimatizace nefunguje! Koukáme, jak se na nás tvoří kapky potu, dáváme tatranky, neustále se proléváme pitím a marně se snažím udat přebytky jídla (jedině Kšiltovka se hecnul, ale víc než jeden krajíc také nedal). Hrajeme kontakt. A když Kopyto „povídá“ do ouška Oggymu, že ale strašně řve, tak si asi dokážete představit, jak to muselo probíhat... Nástup u pokladem a hurá domů. S Tete ještě míříme na Bošán, cestou dáváme točenou zmrzlinu v bazénu, akorát přijíždí Zrzka s Mazákem, sundaváme lodě, stavíme mokré stany v hale a tak, prostě snad povedená akce.

Zapsal a fotky vybral Slon