Do začátku prvního turnusu tábora zbývá 8 dní!
Do začátku druhého turnusu tábora zbývá 29 dní!

První výjezd 7+8

aneb Šest lodí pod jezem cvaklo se...

Účastníci: Tygr, Žížala, Psík, Myšák, Vývrtka, Klobása, Pavouk, Čert, Bája, Žofré, Safari, Pendrek, Vítek, Vojtěška, Klapka, X, Ofce, Tete, Slon a Zrzka

V pátek 3. května jsme se sešli na autobusovém nádraží na Florenci. S Myšákem a Pendrekem jsme tam byli jako první, tak mi Penďa hned nadšeně sděloval, že má v loďáku tři čokolády a deset tatranek. Okamžitě jsem mu rezervovala místo ve svém stanu... Brzy se začali trousit i ostatní, vedoucí zájezdu Slon ale brzy směrem k instruktorům utrousil drobnou poznámku o tom, že je třeba prověřit jejich síly a orientační smysl a proto vyrazí pozdějším autobusem. Zatímco my ostatní jsme se nacpali do jednoho autobusu, „fantastická pětka“ íček (Penďa, Vítek, Vojtěška a bratři Hradilové) se nacpávala čokoládou v KFCčku. Sakra, jedna čokoška je pryč. Po naskládání všech věcí a chaotickém nástupu (měl jsem u sebe jen kódy jízdenek a pan řidič zase seznam podle sedadel) jsme zdárně dorazili až do Karlových Varů. Od autobusu nás vedla Žížala a i přes jedno zaškobrtnutí jsme došli zdárně do loděnice. Tam jsme dostali od paní Libušky nabídku, která se neodmítá – řekla totiž, že by nám byla vděčná, kdybychom spálili nějaké chrastí, které se jí tam nahromadilo. Říkali jsme si, že je to super nápad a mohli bychom si opéct k večeři špekáčky. Má to jen dvě drobné vady. Za prvé: žádné špekáčky nemáme a za druhé: nemáme žádné špekáčky. A to byl quest pro mě a Ikse. Bohužel devátá hodina odbyla a lampa v obchodech rozhodně nesvítila. Dali jsme si tedy romantickou procházku večerními Vary a objevili otevřenou jen jednu večerku, která masnými výrobky zrovna neoplývala. Vrátili jsme se tedy s nepořízenou, ale večeře měla být stejně vlastní, tak jsme jen zpívali s Klapčinou kytarou. No, zpívali...kdyby někdo slabší povahy slyšel tu naší sebranku zpívat Ho Ho Watanai, pelášil by odtamtud rychleji než dítě po prvním kari. Zároveň jsme si i vybírali posádky – všechny si samozřejmě nepamatuju, ale Vítkovo „Tak jo!“ s nádechem zoufalství po Tygrově prohlášení, že s ním chce jet na lodi, je rozhodně nezapomenutelné... Brzy jsme se vydali na kutě a já díky tomu zjistila, že Penďa s čokoládami a tatrankami dezertoval ke Klapce s Bájou a mně tak ve stanu zbyli jen Slon s Iksem, kteří neměli ani čokoládu, ani tatranky. Takže sladká noc se nekonala...

V sobotu jsme se probudili do takového toho typicky podmračeného rána, které je nejlepší na povalování se v posteli s knížkou a horkým čajem. Psa by sice nevyhnal, Slon se ale s Iksem a se mnou vypravil na nákup, zatímco ostatní pomalu balili tábořiště. Dostali jsme dokonce pochvalu od paní Libušky a věnovala nám cyklolahev, kterou si pak z akce odvezl Vítek. Navíc nevěřila mému plánu odjet v devět hodin a dvacet osm dnešních kilometrů jí přišlo jako výkon na hranici možností (jakoby nepoznala, že jsme vodáci a ne „klienti“). Proto jsme raději snídali až na vodě, kde s energií nasajeme i správnou atmosféru. Voda příjemně šplouchala – jak kolem lodí, tak sem tam i do nich – a brzy se z vln vynořila epesní dřevěná polička! Pendrekova nabídka, že pokud ji Slon doveze na Bošán, tak mu ji přelakuje a vůbec dá do pucu, zafungovala a už mají s Pavoukem o zavazadlo navíc... Penďa mi tedy říkal něco o růžové barvě, ale proti gustu žádný dišputát... Slon měl asi v lodi hodně místa, protože k poličce brzy přibyla i pěkná červená vánoční ozdobička. Během celé cesty měl Tygr i přes horší počasí neustále dobrou náladu. Nejen že jsme si poslechli další verzi pohádky O Ofci a Slonovi (tentokrát jsme měli tři děti místo dvou, válku jsme vyhráli a neustále nás zachraňoval mocný lovec Klobása), ale zároveň se 4. květen stal dnem zrodu památné písničky, kterou nevyžene z hlavy snad nikdo, kdo se akce zúčastnil – Šest lodí pod jezem cvaklo se, všichni se utopili, nikdo se nezachránil... Vítkova hlava ale začala k večeru připomínat hlavu Listera nakaženého vesmírnými příušnicemi. Brzy jsme dojeli k Hubertusu, kde byla parádní příležitost na nacvičení všech možných tríčků a fíglů, které se hodí na každé vodě. Dvě lodě se sice cvakly, ale i tak jim patří uznání, protože se místo poflakování na suchu snažili něco naučit. Samozřejmě sem musím zanést, komu se to poštěstilo. Ano ano, byli to Žofré s Čertem a Pendrek s Klobásou. Svačina se totiž podávala ve Slonově lodi ve vracáku u druhého břehu... Posilněni jsme se jali vyrušovat hejna hmyzu. Ať už to byli chrostíci či jiné potvory, Hubetrus si rozhodně oblíbili, jelikož tu seděli v celých trsech na slalomářských brankách (ťuknout bylo fakt za trest) i na kamenech u řeky. Nakonec až nahoru vyjeli Myšák s Vojtěškou a pak myslím i Bája s Xem, kteří ale skončili pod poslední (vstupní) vlnkou. Jinak hmyzáci nás na další cestě neopustili a vlastně nás provázeli až do neděle. Další výhodou háčků tak bylo prorážení cesty rojem. Některým dělali chrostíci opravdu radost – třeba Vývrtce, která na ně vytáhla své speciální protimuší brýle. Brzy ale nastal čas na odjezd a hledání nocoviště. Zvolili jsme tedy jakýsi skoroostrov, který byl (k nezměrné radosti našich dětí) plný uschlých netykavek. Já jsem se zase radoval, že tam je ohniště, spousta dřeva a nízká tráva. Místo jako z elfího království a přitom žádný kemp ale nadivoko v přírodě, jak to mám taky nejraději. V průběhu večerního mečování děti vyčistily celý lán lépe než nejlepší sekačka a zjistili jsme, že z duté netykavky se dá vyrobit parádní rozfoukávátko ohně, případně komín. K večeři byly těstoviny na sladko či s kečupem (přídavky s rozinkami) a přešlo se k losování posádek, abychom se blíže seznámili i s ostatními. A protože má Bája šikovnou ruku, vyšlo to tak perfektně, až si někteří mysleli, že podvádíme. Z prvního dne zůstali spolu jen Pendrek s Tete a já s Bájou. Po večeři přišlo na řadu mytí ešusů. Posíláme Myšáka raději trochu dál, kde není strmý a bahnitý břeh, ale více písku a k vodě blízko. Zkrátka jsme ho tam mohli rovnou hodit sami, protože samozřejmě dokázal s ešusem opláchnout i sám sebe. Děti šly brzy do spacáků a na vedoucí čekal důležitý úkol – jak otevřít lahvičku s citronkem bez nože (který je sice v loďáku ve stanu, ale komu by se chtělo chodit tak daleko?). Vojtěška vymyslel, že přece stačí vytavit díru do uzávěru, ale ukázalo se, že tak jednoduché to nebude. Já jsem tedy dala přednost spánku a nechala jsem naše koumáky v klidu pracovat.

Chtěla bych napsat něco takového, jako že nás ráno přivítalo sluníčko svými hřejivými paprsky, které vysušily naše mokré oblečení a oblékání do něj nebylo takové utrpení jako vždycky. Ale protože vím, že lhát se nemá, nezbývá mi nic jiného než napsat, že bylo ještě ošklivěji než předešlý den a oblečení bylo stejně mokré a studené, jako na každé jiné vodácké akci. Zatímco jsme snídali špekáčky s kakaem a rohlíky se sýrem (ano, čtete správně), vypravili se Pendrek se Žofrém na druhý břeh vyžebrat od domorodců vodu do kanystrů. Přestože nedostali erární peněženku (na to jim přece neskočím), dokázali se s úspěchem vrátit, a snídani si také zasloužili. Když jsme vyrazili na cestu, stala se věc neuvěřitelná – vysvitlo sluníčko! Pravda, sice se zase brzy schovalo za mraky a spustil se pěkný slejvák, který naštěstí většina z nás přečkala se svačinou pod mostem, ale i tak nás to na chvilku nabilo pozitivní energií. Jeli jsme a jeli a Tygr, který jel dneska se Žofrém, byl nějak neobvykle potichu, až jsme dojeli do Klášterce nad Ohří, kde jsme v parku zaparkovali lodě, než se převlékneme a ting–ťongem určíme dva chudáky, kteří převezou všechny lodě na druhou stranu a vrátí je. Měl jsem trochu namále, protože jako profesionální hráč jsem skončil až třetí, ale „chudáky“ se stali Klapka s Vítkem. Zatímco se lopotili s loděmi, my ostatní jsme vyrazili na cestu na nádraží – teď už samozřejmě svítilo sluníčko a bylo krásně teplo. Z nádraží jim ještě převozníkům, jestli mají naše lana, a Vítek že samozřejmě, jen kdyby se ještě chvilku někde zdrželi, tak to s tím ale vůbec nesouvisí... Ve vlaku jsme cestou do Prahy dojídali zbylé jídlo a když Vojtěška v Ústí vyštval z kupé našeho jediného spolusedícího (který na cestu s námi nejspíš do smrti nezapomene), došlo i na chleba se sádlem a cibulí. Takto jsme se projedli až do Prahy, kde jsme se rozloučili a vyrazili ke svým domovům...

Zapsali a fotky vybrali manželé Slonovi (Ovečka a Slon)